Story Bloom Inactive
w2a.my-passion.com
Pokračujte ve čtení ➡️
Learn more

Story Bloom Facebook and Instagram ad

Story Bloom ran this video ad since Jun 25, 2026, 135 days so far.

First seen
Jun 25, 2026
Running for
135 days
Format
Video
Call to action
Learn more
Niche
Other
Countries
Not disclosed
Page likes
32

Ad copy

Před osmi lety mě přiměli sténat, prosit a zlomit se. Teď jsou to moji šéfové—a já jsem ta, kdo jejich děti drží v utajení. Kapitola 1 Thaliin pohled * Před osmi lety * Drápu na dveře svého pokoje tak zuřivě, až si lámu nehty a zanechávám krvavé šmouhy na bílém nátěru. Což je upřímně ta nejběžnější věc, která se mi za celou noc stala. Máma už zevnitř otočila klíčem, její ledový hlas se v nízkém syčení nese skrz dřevo. „Dnes večer jsou tu Alfa a jeho synové. Nechceme, aby při diskusi o budoucnosti naší rodiny cítili tvé odporné hárání.“ Jasně. Protože nic neříká „milující rodina“ tak jako zamknout devatenáctiletou dceru v jejím pokoji během jejího prvního hárání, zatímco se bratříčkujete s vlčí šlechtou. Rodina Blackwoodova: dávají „funkcionalitu“ do dysfunkční od roku 1987. Sesunu se ke dveřím, nohy mi vypoví službu, když mě zasáhne další vlna. Je to, jako by mi někdo vpustil tekutý oheň přímo do žil a zapomněl dodat, že to přichází s dávkou zoufalé, drásající touhy. Oficiální večeře zní skrz podlahu nahoru. Zdvořilý smích, cinkání křišťálu, mohutný otcův hlas v roli vlídného hostitele. Sestřina naučená hihňání, když se pravděpodobně ovíjí kolem Kierana jako trofejní přítelkyně, kterou se ze sebe snaží udělat. Mezitím se tu nahoře topím ve vlastní kůži. Stehna se mi samovolně svírají, hledají tlak, který nepřijde. Každé nervové zakončení je v pohotovosti, přecitlivělé do té míry, že i povlečení působí najednou jako smirkový papír i hedvábí. Bolest mezi nohama mi pulsuje v rytmu vlastního srdce—naléhavá, vyžadující a naprosto ponižující. Moje první hárání se mnou projíždí s násilím, o kterém mě nikdo neupozornil. Protože proč taky? Dcery bez vlka přece žádný rozhovor nedostanou. Nemáme přece cítit, jak nám tělo unáší každou racionální myšlenku a nahrazuje ji čistou, zvířecí touhou. Díky, Vesmíre, za rozbití toho vzorce. Opravdu sakra oceňuju to překvapení. Doplazím se zpátky do postele, každý pohyb je utrpení. Moje tílko se mi lepí na kůži, celé promočené potem, který páchne divně. Sladce a zoufale. Jakmile se látka otře o moje bradavky, vyšle to blesk přímo do mého středu a já potlačím vzlyk, který by se určitě donesl až do jídelny. Tohle je říje. Ne ten romantický nesmysl z příběhů smečky, kde přijde nějaký Alfa s magickým pérem a všechno napraví. Tohle je biologická válka, při které se mé tělo úplně vzbouří a zaplaví mě hormony, které křičí ‚páření, potřeba, hned‘, zatímco se můj mozek zoufale snaží udržet si trochu důstojnosti. Pak mě přes topení zasáhne jeho vůně. Temný cedr, kouř a nezaměnitelně Kieran. Moje zrádné tělo se rozzáří, jako by mě Kieran právě svlékl donaha a dal svoje ústa a ruce všude tam, kam by neměly. Každé nervové zakončení je v pozoru, křičí po něčem, co nemůžu mít, nechci mít, odmítám chtít. Můj mozek ho vyvolá bez dovolení. Ty ruce na mé kůži, mozolnaté z nějakých těch bohatých Alfa koníčků, přitahují mě k němu, zatímco mi šeptá omluvy do kůže za každé kruté slovo, které mi řekl od té doby, co ho Lia proměnila ve můj osobní noční můru ve druháku. Zaryju si nehty do dlaní tak silně, až teče krev. Přestaň. Prostě přestaň. Ale fantazie na moji důstojnost kašle. V mé hlavě je zbožný, zoufalý, dívá se na mě, jako bych byla něco, co by zabil, aby mohl vlastnit, ne jen oblíbený boxovací pytel smečky. Je to ubohé. Jsem ubohá. Poštěvák mi pulzuje do rytmu srdce a nenávidím se za to, jak strašně moc toužím po někom, kdo mi pomohl zničit život. Do hlavy se mi vrací ta vzpomínka—Lia na tom kafetériovém stole, můj deník v jejích upravených rukách, čte moje strašné básně o Kieranovi desítkám svědků. „Opravdu si myslíš, že by Alfa dědic chtěl vadnou, vlkolaků prostou zrůdu?“ Smečka se ke mně chovala jako k odpadu už předtím. Ale potom? Potom jsem byla neviditelná, když jsem měla štěstí. Terčem, když ne. Lia byla vždycky posedlá Kieranem, plánovala ho "dobýt" už od základní školy. Takže když zjistila o mé hloupé zamilovanosti, nejenže mě ponížila—využila ho jako zbraň. Postarala se, aby přesně věděl, jak odporná jsem, a pak si ho nárokovala jako svou trofej, zatímco s chirurgickou přesností režírovala moji sociální popravu. Nejhorší na tom? Fungovalo to. Kieran se téměř přes noc změnil z lhostejného na aktivně krutého, a já měla to štěstí sledovat z první řady, jak se kluk, kterého jsem hloupě milovala, proměnil v toho, kvůli kterému jsem se začala bát každé školní chodby, každého setkání smečky, každé nucené rodinné večeře, kde jsem je musela sledovat spolu. Další vůně mě zaplaví – divoká borovice a déšť. Lysander. Moje tělo se stáhne, prázdné a bolavé. Vybavují se mi obrazy, jak jsem mezi nimi, naplněná a použitá a— Kurva. To horko nerozlišuje mezi těmi, kdo tě zlomili, a těmi, kdo by tě možná mohli zachránit. Prostě chce, násilně, zoufale a úplně bez zábran. Stehna mám vlhká touhou, kterou nemůžu ovládnout, tělo se připravuje na něco, co se nikdy nestane. Vzpomínám na ty týdny po tom, co se Kieran změnil v krutého, kdy si mě Lysander začal všímat – opatrné úsměvy, dlouhé pohledy. Až jsem ho jednoho dne našla, jak se směje s přáteli, sleduje další kolo mého ponížení jako prvotřídní zábavu. Jeho laskavost? Pravděpodobně sázka, jestli bude vlkodlačí dívka bez vlka tak zoufalá, že uvěří, že ji může chtít dědic Alfy. Vůně obou mi způsobuje, že mám pocit, jako by mi kůže tálala z kostí. Potřebuju tření, tlak, cokoli, co by ulevilo té násilné prázdnotě, která se ze mě snaží vyškrábat ven. Přichází další vlna a já se zakusuji do polštáře, abych potlačila vzlyk. Přetočím se na bok, vtisknu ruku mezi stehna jen kvůli tomu tlaku, je mi jedno, jak uboze to vypadá. Tátův smích duní skrz podlahu—politika a mocenské hry, zatímco já jsem tady zavřená jako špinavé rodinné tajemství. Tělesná teplota mi stoupá tak vysoko, že si myslím, že se vážně rozletím v plamenech. Nikdo nepřežije svou první hárání sám, ale požádat o pomoc by znamenalo nechat je cítit mě takhle—zoufalou, vlhkou a naprosto zničenou. Prsty najdou zámek u okna, který trénuji od dvanácti. Tři pokusy a povolí. Chladný vzduch mi ofoukne přehřátou kůži, když bosá klopýtám ven na zadní trávník, nohy sotva poslouchají. Deset kroků. To je všechno, co zvládnu, než narazím do pevného svalnatého těla. Kieran. Samozřejmě že to je zatracený Kieran, nejspíš utíkající před Liinou okázalou dokonalostí. Ve chvíli, kdy ho zasáhne můj pach, zčernají mu oči. Nozdry se mu roztáhnou. Sleduji, jak se jeho sebekontrola tříští v přímém přenosu—dva roky pečlivé krutosti se rozletí a místo nich přijde něco prvotního, děsivého a přesně to, po čem mé tělo volá. Utíkám. Bosá, pitomá a naprosto v háji, běžím ke starému domku pro hosty, kam už nikdo nechodí. Štěrk mi trhá chodidla, ale nezastavuji, nemůžu zastavit. Protože ten pohled v jeho očích slíbil věci, které mé tělo chce a má mysl ví, že by mě zničily. Skoro jsem to zvládla. Prsty se mi skutečně dotkly kliky. Ale pak jeho ruka obepne mé zápěstí a otočí mě. Záda mi narazí do dřeva, když mě uvězní, jeho tělo je zeď žáru, svalů a toho pachu, kvůli kterému jsem celá mokrá ve svých šortkách. Ruce mi svírá u hlavy, těžce dýchá, a když se nakloní, cítím, jak je u mého boku tvrdý. Každý instinkt ve mně bojuje mezi útěkem a touhou se o něj otírat jako zvíře. Nosem mi přejede po tepně na krku, celé tělo se mu třese zadrženou touhou, která očividně selhává. Když promluví, hlas má úplně zničený—zbavený veškeré krutosti, syrový, zoufalý. "Do prdele, Thalio..." Nosem mi znovu přejede po tepně a ruce mu sevřou do pěstí ve dveřích. "Voníš jako..." Zastaví se, čelist se mu napne, bojuje s něčím, co ho, jak vidím, trhá zevnitř. „Jako moje," zavrčí. Co se stane dál? 🫣 Přečtěte si Kdo je tatínek mých trojčat teď! 🤩

Placements and targeting

FacebookInstagramAudience NetworkMessenger

More ads from Story Bloom

Full Story Bloom profile
Story Bloom
Story Bloom
+1
Inactive131 days
play.google.com
Continuar leyendo ➡️
Learn more

🔞¡Atención! ¡No leas en público! 👉

Story Bloom
Story Bloom
Inactive131 days
play.google.com
Continue reading ➡️
Learn more

I was just a single mom trying to survive—raising my twin girls alone, juggling daycare drop-offs and overdue bills 💔. Then I landed my dream job… and came face-to-face with my new boss: Xander Hale, the billionaire CEO who vanished after one unforgettable night five years ago 🔥. The man who never knew I was pregnant. The man who never knew he had daughters. Now I work for him every day, hiding the truth that could destroy everything—my career, my stability, my heart ❤️‍🔥. Because if Xander finds out my twins are his… I don’t know if he’ll save us—or take them from me 💔. Chapter 1 [POV Daphne] The morning started falling apart before I even properly opened my eyes. "Mommy, let’s make pancakes!" Nina's voice pierced through the apartment like a fire alarm. I found her in the kitchen rummaging through drawers. "We don't have time for pancakes today. Today is Mommy's big day with an interview for her new job, remember? I told you about it last night." "I don't care about your job." She stuck out her lower lip. "I want pancakes!" Before I could respond, Lisa appeared in the doorway, her face crumpled with distress. "Mommy, I can't find my purple shoes. I need my purple shoes." "What about your pink ones? The pink ones are pretty." "No!" Lisa's eyes welled with tears. "Only purple. Purple is my lucky color." I glanced at the clock on the near wall. Forty-five minutes until I needed to walk through those office doors. Forty-five minutes to feed two stubborn four-year-olds, get them dressed, drive across the city, and somehow look like a competent professional worthy of being hired. "Okay. Okay, let me find the shoes." I dropped to my knees and peered under the couch. One purple shoe, covered in dust bunnies. I searched the living room, the girls' bedroom, under their beds. Nothing. Nina was now actively flicking oatmeal onto the table with her spoon. I pretended not to see it because I didn't have time for that battle. The bathroom. Why the bathroom? But there it was—the second purple shoe, sitting inexplicably next to the toilet. I was on my knees reaching for it when Lisa's quiet voice stopped me cold. "Mommy, why don't we have a daddy like other kids?" My hand froze on the shoe. The question hung in the air, innocent and devastating—a knife slipped between my ribs with the gentleness only a four-year-old could manage. I turned to find her standing in the doorway, thumb hovering near her mouth, dark eyes wide and earnest. Eyes that looked exactly like someone else's. "What do you mean, baby?" My voice came out steadier than I expected. "Emma at daycare has a daddy. And Sophie." Lisa's lower lip trembled. "But we don't. Did our daddy not want us?" The words hit me like a physical blow. How could I possibly explain that to her? How to explain something I don’t know myself? He probably didn’t want me, because he left too early to even get to know about our girls. I pulled her into my arms, pressing my lips against her dark hair, breathing through the ache in my chest. "Our family is perfect just the way it is," I whispered. "Mommy loves you and Nina enough for a hundred parents. You know that, right?" Lisa nodded against my shoulder, small fingers clutching my shirt. "I know, Mommy." But the question lingered in my chest like a bruise as I helped her into the purple shoes. I heard a crash from the kitchen. My coffee mug. My full coffee mug, knocked over by Nina's flailing arm during her oatmeal protest, now spreading a brown river across the counter and down the front of my carefully chosen white blouse. I stood there for a moment, coffee dripping onto my shoes, and reminded myself that crying wouldn't help. "Mommy, you're messy," Nina observed. "Yes. Thank you, Nina. I noticed." The backup outfit, a slightly wrinkled gray blazer and black pants I'd meant to iron but never got around to, would have to do. I changed in three minutes flat, wrestled both girls into their jackets, and somehow got them buckled into their car seats only twenty minutes behind schedule. "Mommy, why are you driving so fast?" Lisa asked from the backseat. "I'm not driving fast, baby. I'm driving efficiently." "What's efficiently?" "It means Mommy's trying not to lose her mind." I dropped them at daycare with rushed kisses and promises to pick them up right on time. Five years of this—five years of being everything to them, of stretching myself so thin I'd forgotten what it felt like to be whole. But this job could change things. This job meant stability. A real paycheck instead of scraping by on freelance projects that barely covered rent. Health insurance for the girls. A chance to rebuild something of the person I used to be before sleepless nights and endless toddler tantrums hollowed me out. The building made me feel small the moment I stepped inside. Marble floors, mirrored elevators, employees moving with quiet efficiency in their tailored clothes and confident strides. I tugged at my wrinkled blazer and tried to stand taller. Everything about me felt wrong—shabby, out of place, like I'd wandered into someone else's life by mistake. While waiting for HR near the reception desk, I overheard two assistants whispering nearby. "Did you hear? Xander Hale rejected three candidates last week," one said, shaking her head. "Three. All perfectly qualified." The other woman nodded gravely. "He's impossible to please. Remember Sarah? He made her cry on her second day." They exchanged knowing looks, and my stomach tightened. The name meant nothing to me, but their tone painted a picture I didn't like. HR arrived before I could spiral further—a kind-faced woman named Patricia who smiled like she meant it. "Ms. Carter? Right this way. Mr. Hale is expecting you." She led me to the top floor through a corridor lined with large black-and-white photographs. Corporate achievements. Award ceremonies. Men in suits shaking hands, accepting plaques. One image made me freeze mid-step. My heart slammed against my ribs so hard I thought Patricia must have heard it. A man stood at a podium—sharp features, dark hair, an unwavering stare, and a familiar tension in his jaw. I knew that face. I knew it intimately, even though I'd only seen it for one night five years ago. The stranger from the bar. The man who'd made me feel seen and wanted for the first time in my life. Who'd vanished before morning, leaving only a fake name and a phone number that didn't work. Who'd given me Nina and Lisa without ever knowing it. "Ms. Carter?" Patricia glanced back, concern flickering across her face. "Everything alright?" I forced a smile, tearing my eyes away from the photograph. "Fine. Sorry. Just… admiring the décor." I must being ridiculous. Men like him, scruffy, charming strangers in bars, didn't become billionaire CEOs. It was just a resemblance. The world was full of dark-haired men with intense eyes. It didn't mean anything. Right? We reached the corner office. Patricia knocked once, announced my name, and left with an encouraging smile. "Mr. Hale will brief you personally. Good luck." The door clicked shut behind me. A man stood at the window with his back to me, phone pressed to his ear. Tall. Broad shoulders. Expensive suit. "I don't care about the timeline," he said, his voice low and commanding. "Make it happen." That voice. My chest tightened. I knew that voice. I'd heard it whisper my name in a dark hotel room, had felt it rumble against my skin. He ended the call and turned slowly. When our eyes met, time seemed to stop. It was definitely him, no doubts. Older now, sharper, the scruff replaced by clean lines and an aura of power I hadn't seen before. But unmistakably him. The same dark eyes. The same intensity that once made me feel like the only woman in the world. Surprise flickered across his features—a crack in the polished facade, there and gone in the space of a heartbeat. But I caught it. The slight widening of his eyes, the almost imperceptible parting of his lips, the way his body went completely still like a predator who'd just spotted something unexpected in his territory. He stepped forward, and I had to fight the urge to step back. He studied my face with unsettling focus—his gaze tracing my features like he was comparing them to a memory, cataloging every detail. The line of my jaw. The shape of my mouth. The eyes that had looked up at him in a dim hotel room five years ago… "Have we... met before?" he asked. My mouth went dry. But I stood frozen, heart pounding, as the truth crashed over me like a wave. My potential boss was the father of my children. Oh my God?! 😱 Read Two Little Secrets From My Boss to know what happens next! 🔥👔

Story Bloom
Story Bloom
+1
Inactive131 days
play.google.com
Continua a leggere ➡️
Learn more

🔥Clicca per leggere altri capitoli👉

Story Bloom
Story Bloom
+1
Inactive131 days
play.google.com
Continuar lendo ➡️
Learn more

🔞Atenção! Não leia em público! 👉

See all 1,036 ads

Create a free account to unlock every creative, video and landing page.

Sign up free

Keep exploring

Free plan, no card needed

Find more ads like this

Search millions of real ads by keyword, niche and format, and save the winners to your swipe file.

Start free