🔥Přitiskl mě ke zdi a zašeptal: „Jsi moje, malá.“ Zničí mě… nebo mě zachrání? Čti hned! 📖 ====== POHLED: Viktor. Před jednadvaceti lety. Mork v mých kostech působil, jako by se měnil ve vroucí olovo. Křečovitě jsem svíral hranu dřevěného okenního parapetu, až mi klouby zbělely, zatímco mým tělem otřásl prudký třas. Po čele mi stékal pot a pálil mě v očích, ale já nemohl ani mrknout. Nemohl jsem ani pořádně dýchat. Plíce mi v hrudním koši připadaly příliš velké, rozpínaly se proti kostem, až jsem si myslel, že se mi hruď prostě rozskočí. Byla noc mých třináctých narozenin. Za normálních okolností by kluk v mém věku venku oslavoval. Právě teď jsem měl být dole u kaňonu, sedět s kamarády u praskajícího táboráku, smát se hloupým vtipům a předstírat, že už jsme dospělí muži. Ale u kaňonu jsem nebyl. Řekl jsem jim, že mi není dobře, a zamkl se ve své zatemněné ložnici, abych vytrpěl vnitřní válku, kterou jsem nedokázal pochopit. Něco se mnou bylo strašně špatně. Celý den jsem cítil, jak mi to hnisá pod kůží – jakási pradávná, děsivá bytost, která mi nemilosrdně drásala vnitřek hrudního koše. Nebyla to jen nemoc; byla to zoufalá, rozzuřená přítomnost dožadující se svobody. A co bylo spouštěčem tohoto neslýchaného mučení? Obrovský, oslepující úplněk, který těžce visel na noční obloze. Jeho stříbrné světlo proudilo oknem ložnice a omývalo mé třesoucí se ruce. Pokaždé, když se měsíční svit dotkl mé kůže, žilami mi projela nová vlna nesnesitelné bolesti. Neuniknutelný tah měsíce vytahoval z nejtemnějších hlubin mé duše cosi monstrózního. Byl jsem vlkodlak, to ano, ale bylo mi teprve třináct. Ještě jsem neměl mít svého vlka. Tohle nebylo normální probuzení. Mé emoce ve mně páchaly naprostou spoušť a vířily v chaotickém víru paniky, vzteku a mučivé klaustrofobie. Potřeboval jsem ventil. Hranice mého vlastního lidského těla mi připadaly jako dusivé vězení. „Viktore... co se děje?“ Jemný, známý hlas mé matky dolehl skrze těžké dubové dveře mé ložnice. I přes mlhu mé agónie mě její něžný tón zatahal za srdce. Znela upřímně ustaraně, její kroky se zastavily těsně před mým pokojem. „Nechte mě prostě být, prosím,“ vypravil jsem ze sebe chraplavě; můj hlas zněl neuvěřitelně cize i mým vlastním uším. Strach. Hluboký, paralyzující strach mě sevřel pod krkem. Děsil jsem se sám sebe, té bytosti, která bezohledně přebírala mou anatomii. Ještě silněji jsem zabořil prsty do okenní římsy a zíral na zářící kouli na obloze. Nespouštěl jsem oči z měsíce a modlil se, aby agónie ustoupila, aby se mé tělo prostě vrátilo do normálu. „Nech ho být, nestojí za to.“ Chladné, ostré opovržení v otcově hlase prořízlo chodbu a zasáhlo mě silněji než jakákoli fyzická rána. Zadrhl se mi dech. Ani teď, když jsem zjevně trpěl, nedokázal skrýt svůj absolutní despekt vůči mně. Byl Alfou naší smečky – silný, bezohledný a nelítostný muž. A nenáviděl mě. Vždycky mě nenáviděl s pálivou, iracionální vášní, kterou jsem nikdy nedokázal pochopit. Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo a tlouklo do žeber silou beranidla. *Buch. Buch. Buch.* Ten zvuk mi rval uši. Nenáviděl jsem to. Bylo to, jako by se něco ve mně z plných plic dožadovalo vypuštění do světa. Zavřel jsem oči a zoufale se snažil uklidnit, zatlačit to monstrum zpět do klece. Ale bylo to naprosto marné. Bolest vyostřila mé smysly do děsivé míry. Najednou jsem slyšel všechno. Hlasy ozývající se celým domem. Vrzání podlahových prken. Šustění větru. Proč se mi to děje? Zatímco moji rodiče ustupovali dlouhou chodbou ke své hlavní ložnici, slyšel jsem každé jedovaté slovo, které nedbale opustilo otcova ústa. „Valerie... je to dítě. Musí s ním být něco v nepořádku,“ zašeptala matka a v jejím hlase byla slyšet mateřská úzkost, když vstupovali do svého pokoje. „Je to neposlušný vořech. Naprosto nic mu není,“ odsekl otec a z jeho tónu kapal čirý jed. Hluboko v mých útrobách vzplanula jiskra bílého hněvu, která prořízla fyzickou bolest. Rozhořela se v ohnivou, nekontrolovatelnou vášeň. Proč mě sakra tak nenáviděl? Byl jsem jeho krev a maso. Byl jsem jeho syn. Přesto o mně mluvil, jako bych byl nějaká nákaza. Srdce mi bušilo hlasitěji a sekundovalo neúnavnému tepání bolesti hlavy, která mi rozštěpovala lebku. Měsíc nutil mou krev zpívat násilným neklidem. Odjakživa jsem se za úplňku cítil trochu neklidný. Jistě, byl jsem vlkodlak, ale tohle nebylo normální a nebylo to tak, že bych už měl vlka, který by mohl výt na nebe. „Nejsem neposlušný,“ zašeptal jsem do prázdného pokoje a hlas se mi třásl potlačovaným vztekem. Co jsem kdy udělal špatně? Třináct let jsem se mohl přetrhnout, abych vyhověl jeho nesplnitelným nárokům na Alfu. Trénoval jsem, dokud mi neselhaly svaly, polykal jsem svou hrdost, dodržoval jsem každé přísné pravidlo, které zavedl. Ale nikdy jsem nebyl dost dobrý. „Je to bezcenný kus odpadu,“ otcův hlas jasně dolehl skrze stěny a zpečetil můj osud. „Ten umře mladý. Věř mi.“ Jeho slova byla poslední sirkou v místnosti plné benzínu. Má krev nezačala jen vřít; vybuchla. Ta naprostá nespravedlnost, neutuchající krutost jeho předpovědi, přetrhla poslední zbývající nit mé zoufalé potřeby jeho uznání. Nehty se mi zběsile zaryly do dřevěného parapetu. Z mých rtů se vydralo hluboké, hrdelní zavrčení – zvuk, který byl příliš hluboký, příliš monstrózní na to, aby vyšel z třináctiletého chlapce. Viděl jsem jen rudě. Racionální, lidská část mého mozku byla okamžitě pohlcena přílivovou vlnou zvířecí zuřivosti. Měl jsem dost toho, že to musím poslouchat. Skončil jsem se snahou potěšit muže, který se nemohl dočkat mého pohřbu. Otočil jsem se a vyrazil přes pokoj. Popadl jsem kliku dveří ložnice a trhl. V náhlém, explozivním nárůstu nové, monstrózní síly jsem dveře nejen otevřel – vytrhl jsem je úplně z kovových pantů. Dřevo se mi v rukou s praskotem roztříštilo, ale bylo mi to jedno. Odhodil jsem je stranou a vyřítil se dlouhou chodbou k pokoji rodičů. Každá provokativní poznámka, která vyšla z otcových rtů, mi zněla v hlavě a s každým mým těžkým krokem můj vztek stoupal výš a výš. Došel jsem k jejich zavřeným dveřím a rozrazil je, přičemž jsem zopakoval ten násilný akt, aniž bych si plně uvědomil, že jsem jejich těžké dveře ložnice vyrval čistě z rámu. Matka vydala děsivý, pronikavý výkřik a zavrávorala dozadu. Otec se prudce otočil a jeho tvář se proměnila z podráždění v čistý, nefalšovaný šok. Poprvé v mém mizerném životě vypadal ten velký, děsivý Alfa pozoruhodně malý. „Co je to sakra za...“ zašeptal s vytřeštěnýma očima, naprosto si neuvědomujíc, že zírá na svého vlastního syna. Zasvítil jsem na něj pohledem. V okamžiku, kdy se mé oči střetly s jeho, mým tělem projela mučivá, oslepující bolest. Přeměna oficiálně začala. Měl jsem pocit, jako by mé kosti byly doslova zapáleny a zároveň drceny. Slyšel jsem odporný zvuk vlastní kostry, jak praská a znovu se plete v nepřirozené rychlosti. Páteř se mi prohnula dozadu v hrůzném úhlu, obratle hlasitě křupaly. Svaly mi naběhly a roztrhaly látku mého oblečení. „Nejsem odpad! Nejsem neposlušný!“ zavrčel jsem, ale už to neznělo jako slova. Byl to zkreslený, dunivý řev, který rozvibroval sklo v oknech. Bylo mi jedno, že mi agónie trhá maso. Nepoznával jsem vlastní hlas. Nedokázal jsem ani pochopit, co se děje s mým tělem. Otcovy oči se rozšířily jako talíře. Instinktivně ustoupil o krok, hlavu zaklonil, aby se mnou udržel oční kontakt. V mlze bolesti jsem se zamračil. Proč ke mně vzhlíží? Byl to mohutný muž, mnohem vyšší než já. Ale jak mé klouby praskaly a nohy se přestavovaly, uvědomil jsem si, že se nad ním tyčím. „Ty bezcenný vořechu! Jak se opovažuješ! Co jsi sakra zač!?“ zařval otec a jeho šok se rychle rozpustil zpět v jeho typickou zuřivost. Narovnal ramena a vrhl na mě svůj příkaz Alfy. Vždycky nenáviděl, že na mě jeho nadpřirozený příkaz Alfy nikdy pořádně nefungoval. Věděl jsem, že to byl jediný důvod, proč mě tak nemilosrdně bil, kdykoli jsem neposlechl – aby mi silou ukázal, že je fyzicky silnější, když mě jeho dominance nedokázala zlomit psychicky. Ale proč to pro něj byla tak velká věc? Dnešní noc působila jeho aura Alfy jako ubohý vánek proti tyčící se hoře mého vzteku. Narazila do mě a roztříštila se. Ani v nejmenším mě neovlivnila. „Nejsem bezcenný! Proč mě tak nenávidíš?!“ zavrčel jsem; ten zvuk se dral z čenichu, který si bolestivě razil cestu ven z mé lidské tváře. Otcova tvář se zkřivila do masky čirého odporu. I tváří v tvář děsivé proměně mu jeho pýcha nedovolila ustoupit. „Říkal jsem ti, že je to zrůda...“ zašeptal a z jeho hlasu kapal nezaměnitelný hnus a chladné opovržení. Slovo *zrůda* mi zaznělo v mysli a přetrhlo úplně poslední řetěz držící bestii na uzdě. Vztek ve mně vzplanul, zatměnil veškeré lidské myšlení a já se na něj vrhl. To, co následovalo, působilo přesně jako horečnatá noční můra. Byl jsem uvězněn v děsivém stavu dvojího vědomí. Jasně jsem viděl, co se děje, sledoval jsem, jak se krveprolití odvíjí, ale zároveň jsem neměl vůbec žádnou kontrolu. Byl jsem bezmocným divákem uvězněným na sedadle spolujezdce ve vlastním těle. Podíval jsem se dolů a uviděl mohutné, černě ochlupené pracky vybavené ostrými, prodlouženými drápy. S odtažitou fascinací jsem sledoval, jak ty drápy švihly dopředu a krutě se zaryly do otcovy hrudi. Necítil jsem fyzický náraz. Necítil jsem, jak jeho maso ustupuje. Moje fyzické vjemy byly zcela utlumeny, nahrazeny strašidelným, děsivým klidem, který mi zaplavil mysl. Sledoval jsem, jak je muž, který mě celý život týral, trhán na kusy jako mokrý papír. A pak se svět pode mnou náhle propadl. Všechno zčernalo. *** Když jsem konečně přišel k sobě, stál jsem úplně nahý uprostřed ložnice svých rodičů. Pomalu jsem zamrkal, zrak se mi vyjasnil a srdce mi okamžitě kleslo do žaludku. Kdysi krásný, prosluněný letní pokoj na venkově se proměnil v nevýslovnou noční můru. Byla to doslova jatka. Roztrhané, k nepoznání znetvořené kusy masa a kostí byly rozesety po podlaze z tvrdého dřeva. Řeky husté, tmavě rudé krve se hromadily v rýhách dřeva. Hluboké, násilné stopy po drápech hyzdily každý centimetr stěn i podlahy. Silný, kovový pach měďnaté krve znečišťoval vzduch, byl tak hustý a štiplavý, až mě napnulo na zvracení. Zavrávoral jsem dozadu, čistá hrůza zaplnila každou skulinu mé mysli. Podíval jsem se na své ruce. Byly celé od krve, tmavá červeň byla zaschlá i za mými lidskými nehty. Zběsile jsem skenoval podlahu, dýchal jsem v mělkých, panických zášklebech. Pamatoval jsem si ten vztek. Pamatoval jsem si, jak jsem napadl tátu, jak jsem sledoval své černé drápy, jak ho trhají. Ale... co máma? Slepě jsem vyrazil přes zničený pokoj a obcházel těžký, převrácený rám postele, který byl roztříštěn na kousky. Došel jsem na druhou stranu, srdce mi bušilo ve zběsilém rytmu. Pak jsem se náhle zastavil. Na krví nasáklých podlahových prknech ležela osamocená, uťatá ruka. Byla bledá, jemná a na štíhlém prsteníčku volně spočíval tenký zlatý kroužek. Maminčin prsten... Maminčina ruka. Vzduch mi byl násilně vyražen z plic. Kolena se pode mnou podlomila. „Ne...“ zašeptal jsem, ten zvuk byl naprosto dutý. „Jak jsem mohl napadnout mámu... Ne. Ne. Ne.“ Srdce mi nemilosrdně bušilo do hrudního koše. Převalila se přese mě dusivá vlna zoufalství a já si zoufale přál vrátit čas. Přál jsem si, abych ty dveře nikdy neotevřel. Udělal jsem to já. Zavraždil jsem vlastní rodiče a neměl jsem sebemenší tušení, jak se to stalo. Neměl jsem žádnou vzpomínku na to, že bych obrátil drápy proti ženě, která mě tak jemně přišla zkontrolovat ke dveřím. Ale jak jsem klečel nahý v troskách své rodiny a zíral na uťatou ruku své milované matky, jedna děsivá pravda se stala křišťálově jasnou. Táta měl pravdu. Byl jsem zrůda. Děsivá, neovladatelná hříčka přírody. Ať už jsem se dnes v noci proměnil v jakoukoli monstrózní bytost, nebyl to normální vlkodlak. Byl to nelítostný vrah. To byla moje první mučivá proměna. Úplně poprvé, co jsem násilně vzal někomu život. Ale zdaleka ne naposledy. Stíny v noci POHLED: AELIANA Vítr mě jemně hladil po kůži, byl to měkký, chladivý balzám po parném odpoledni. Slyšela jsem rytmický, nízkofrekvenční hukot řeky jen pár metrů odtud, jak se voda přelévá přes hladké kameny a starodávné kořeny. Byl to ten druh klidu, který působil křehce, jako skleněná ozdoba, na kterou se bojíte i silněji dýchnout. Byla jsem uvelebená na svém oblíbeném místě, vklíněná mezi kořeny starého dubu kousek od našeho rodinného domu; drsná kůra mě kotvila k zemi. Oči jsem měla přibité ke stránkám knihy „Můj budoucí nevlastní bratr“ od Salingera Vance. Bylo to brakové, skandální a já naprosto milovala každé slovo. Tiše jsem si povzdychla a palcem přejela roh stránky, připravená ji otočit. Byla jsem právě uprostřed scény, kde byl hlavní hrdina Jayce obzvlášť mrzoutský a majetnický, a já se mentálně odpojovala od reality, abych chvíli žila v jeho světě. Slunce začínalo pomalu klesat a malovalo oblohu tahy temně fialové a sytě oranžové. Věděla jsem, že čas běží. Jakmile se slunce schová za obzor, můj svět se změní. Ale prozatím jsem měla Jaycea a svůj klid. Dokud jsem o něj nepřišla. Těžké, rytmické dunění bot dopadajících na trávu roztříštilo mou svatyni. Ani jsem nemusela vzhlédnout, abych věděla, kdo to je. Vůně borovice a silného deště – typická vůně budoucího Alfy – ho předcházela. „Aeliano, vstaň. Pojď s námi. Jdeme do města do kina,“ oznámil Kaelen Sterling hlasem dunícím tou přirozenou autoritou, která obvykle nutila všechny ostatní skákat do pozoru. Nepohnula jsem se. Ani jsem nezvedla zrak od stránky. „Nechci nikam jít. Jděte sami. Jsem zrovna v dobré části.“ Kaelen, můj bratr-dvojče, můj samozvaný strážce a budoucí Alfa smečky Karmínového úplňku, nebral „ne“ zrovna nejlépe. Vkročil mi do zorného pole a frustrovaně si prohrábl své jahodově blond vlasy – stejného odstínu, jako měla naše matka. Vypadal tak moc jako náš otec, až to bylo občas zarážející, zvláště když měl takhle tvrdohlavě zaťatou čelist. „Aeliano,“ zasténal a jeho blankytně modré oči – věrná kopie tátových – se mi zabodly do temene hlavy. Konečně jsem vzhlédla a dala najevo svou otrávenost. „Kaelene, prosím. Chci jen dočíst tuhle kapitolu.“ Než jsem stačila zareagovat, sklonil se a vytrhl mi knihu z rukou. „Kaelene!“ vyštěkla jsem a okamžitě ve mně vzplanul vztek. Ucítila jsem známý žár za sítnicí a věděla jsem, že mé oči zářily onou jasnou, sytě fialovou barvou, která mě odlišovala i mezi našimi lidmi. „Už dost tohohle,“ řekl a držel knihu těsně mimo můj dosah. Měřil přes metr osmdesát, byla to hora svalů s potenciálem Alfy, zatímco já jsem měla skromných metr šedesát pět. „Víš, že táta říkal, že Alfatý král dorazí za dva dny. Za dva dny, Aeliano. Potom bude dům plný stráží a úředníků. Budeme muset hrát dokonalé hostitele a obskakovat toho namyšleného kreténa čtyřiadvacet hodin denně. Tohle je naše poslední šance na týden normálně žít.“ Zmínka o Alfatém králi mi na rtech vykouzlila nechtěný úsměv. Kaelen nenáviděl, když mu někdo říkal, co má dělat. Vyrůstal se dvěma rodiči Alfami a celý život strávil odporem vůči autoritám v přípravě na den, kdy bude velet on. Představa nadřízeného Alfy, který přijede na naše území a bude na něj štěkat rozkazy, mi přišla upřímně k popukání. „Není to vtipné,“ zavrčel Kaelen, když si všiml mého úšklebku. Oči mu ztmavly, blankytná modř se začala mísit s námořnickou modří jeho vlka. „Slyšel jsem ty historky. Je namyšlenější a drzejší než táta a všichni ostatní Alfové, které jsme kdy potkali, dohromady. Napochoduje sem, jako by mu patřila i tahle podlaha, po které chodíme.“ „Je to trochu vtipné,“ namítla jsem, vstala a oprášila si trávu z legín. „Vlastně chci vidět tátu jednou se naježit. Sledovat dva Alfy, jak si tři dny v kuse poměřují pinďoury, zní jako prvotřídní zábava.“ Kaelen přimhouřil oči, i když v nich tančil záblesk pobavení. „Jsi zlá. Skutečně. Zvlášť když jsi tátova holčička. Ty pravděpodobně jen zamrkáš řasami a on ti dovolí cokoli, zatímco mě bude honit do úmoru.“ V tom neměl pravdu. Ve smečce bylo veřejným tajemstvím, že jsem tátův miláček. Byla jsem druhým člověkem v jeho životě, pro kterého by hory přenášel, hned po mámě. Být sestrou-dvojčetem budoucího Alfy mělo své výhody, ale přinášelo to i silnou vrstvu ochrany, která mi často připadala spíše jako klec. Znovu jsem se natáhla po knize, ale on ji zvedl výš a provokoval mě. „Pojď s námi ven. Killian už čeká.“ Ucítila jsem, jak se mi v hrudi sevřel známý uzel úzkosti. „Nechci, Kaelene. Opravdu.“ Nemohla jsem mu říct skutečný důvod. Tedy, on ten důvod znal, ale já ho nenáviděla přiznávat nahlas. Než ten film skončí, bude pozdě. Slunce bude dávno pryč. A ve tmě jsem byla prakticky nepoužitelná. Byla to vada – vada, kvůli které jsem se cítila méně jako vlk a více jako přítěž. Zatímco ostatní smysly jsem měla ostré, mé noční vidění bylo nulové. Ve tmě se svět měnil v děsivou šmouhu stínů a tvarů, které nedávaly smysl. Nenáviděla jsem být tou, kterou musí všichni vést za ruku. Nenáviděla jsem ty soucitné pohledy, když jsem zakopla o obrubník nebo kořen stromu, který všichni ostatní jasně viděli. Cítila jsem se jako břemeno, jako rozbité kolečko ve špičkově fungujícím stroji. „Aeliano,“ řekl Kaelen a hlas mu změkl. Věděl to. Cítil tu změnu v mém pachu, pachuť pochybností a strachu. Právě jsem se chystala své odmítnutí zopakovat, když přes trávník přiletěla černo-neonová šmouha. „Aeliano!“ Sloane Varkasová, moje nejlepší kamarádka a lidský ekvivalent ručního granátu, do mě narazila a obmotala mi paže kolem pasu jako ve svěráku. Sloane bylo sedmnáct, byla o pár měsíců mladší než já, a byla to jediná osoba, díky které Kaelen vypadal jako rozumný člověk. Byla drobná – měřila sotva metr padesát – ale vynahrazovala to osobností, která by dokázala srovnat se zemí les. Své černé vlasy měla sestříhané do ostrého mikáda se zubatou ofinou, proložené pramínky švestkové a karmínové barvy. Vzhlédla ke mně těma neuvěřitelnýma nesouměrnýma očima – jedno ledově modré, druhé sytě modrozelené. „Au, au! Mačkáš mě, ty malá potvoro!“ zavtipkovala jsem a objetí jí oplatila. „Jediné, co mačkám, jsou tyhle tvoje plyšáci,“ odsekla a hravě mě šťouchla do hrudi, než mě pustila. Obrátila svou pozornost ke Kaelenovi, který se náhle trochu napřímil a jeho postoj se nepatrně změnil. „Kaelene,“ řekla a hlas jí klesl o oktávu. „Sloane,“ odpověděl on. Vzduch mezi nimi prakticky bzučel. Stála jsem tam jako svědek toho zvláštního, elektrického napětí, které mezi nimi rostlo celé roky. Byla jsem přesvědčená, že jsou to spřízněné duše, nebo alespoň předurčeni k něčemu explozivnímu. Sloane byla jediná osoba, která mohla budoucímu Alfovi říct, ať sklapne, a skutečně jí to prošlo. „Když už jsi tady,“ řekl Kaelen a odkašlal si, „řekni své kamarádce, že jde do kina. Je tvrdohlavá a odmítá se hnout.“ Sloane si založila ruce na prsou přes svůj celočerný outfit. „I ty mě posloucháš, Sterlingu. Nehraj si na to, že jsi tu šéf.“ Kaelen na ni zasvítil pohledem, ale nebylo v tom žádné nepřátelství. Vrazil jí mou knihu do rukou. „Nepovyšuj se, prcku.“ „Ooo, já se úplně třesu,“ posmívala se mu a vyplázla jazyk. Začali se hašteřit a já se navzdory sobě začala smát. Byli směšní. „Nejdu, Sloane. Ani nezkoušej ty psí oči,“ řekla jsem a snažila se získat svou knihu zpět. Byl to podepsaný výtisk a já si ho hýčkala. Sloanin výraz se změnil, stal se necharakteristicky vážným. „Aeliano. Kaelen nemá pravdu. No tak. Budu tam celou dobu. Přímo po tvém boku. Chceme tě tam, jasné? Neschovávej se celou noc v tomhle stromě.“ Podívala jsem se na ně oba. Věděla jsem, že když teď nebudu souhlasit, Kaelen pravděpodobně půjde za tátou a pak se z toho stane „rodinný výlet“ nebo nějaká jiná nucená akce. Také jsem věděla, že se Sloane nabízí, že mi bude dělat oči, pokud se setmí. Dělala to vždycky. Nikdy mi nedala pocítit, že jsem neschopná, i když jsem věděla, že ji zdržuji od věcí, které by sedmnáctiletí měli dělat, aniž by se museli starat o svou poloslepou nejlepší kamarádku. Pomyslela jsem na všechny ty rodinné výlety, kdy máma s tátou museli věci utnout předčasně, protože jsem se v noci nedokázala orientovat v terénu. Ucítila jsem to známé bodnutí u srdce, že jsem ta „neužitečná“. „Fajn,“ povzdychla jsem si a prohrábla si své pískově blond vlasy dlouhé do pasu. „Půjdu. Ale jestli to bude blbý film, ponesete za to oba odpovědnost.“ *** O hodinu později mi smysly naplnila vůně máslového popcornu a umělého třešňového aroma. Byli jsme v kině ve městě. Území naší smečky bylo rozlehlé a krásné, ale ještě jsme se nedostali k tomu, abychom měli vlastní kino, takže jsme jezdili do místního městečka obývaného lidmi. Killian Graves byl s námi, opíral se v sedadle s úsměvem, který byl až příliš okouzlující pro jeho vlastní dobro. Jako budoucí Beta byl Killian Kaelenovým stínem a jeho nejlepším přítelem. My čtyři jsme byli nerozlučná parta už od štěňat. Byli jsme v polovině komedie, která byla vlastně docela vtipná, a já se přistihla, že se uvolňuji, popíjím Fantu a směju se kouskům na plátně. „Já bych radši nějaký horor,“ zamumlala Sloane, vyhodila kousek popcornu do vzduchu a s vytrénovanou přesností ho chytila do pusy. „Jsem si jistý, že je spousta věcí, které bys radši, Sloane, ale někteří z nás rádi spí při zhasnutém světle,“ poznamenal Killian. Natáhl se a strčil jí hrst popcornu k puse. Sloane nezaváhala; kousla ho do prstu a vrhla na něj předstíraně zuřivý pohled. Killian se jen zasmál a já viděla, jak se Kaelen zavrtěl na sedadle, oči upřené na ně oba. Ochránitelský, majetnický sklon Alfy byl u mého bratra víc než zřejmý. „Klid, kluci,“ řekla Sloane a s úšklebkem Killianův prst pustila. Sledovala jsem jejich interakci a ta lehkost jejich pouta ve mně vyvolala malé bodnutí osamělosti. Cítila jsem se jako páté kolo u vozu. Ne proto, že by mě nemilovali, ale protože jsem sledovala život z postranní čáry. „Říkala jsem ti, že jsem tu navíc,“ zašeptala jsem a naklonila se ke Sloane. „Vlastně jsem tu jako čtvrté kolo. Možná spíš jako rezerva v kufru.“ Všichni se zastavili a zírali na mě, tváře ozářené blikajícím světlem plátna. „Co to má vůbec znamenat?“ zeptal se Kaelen a vypadal upřímně zmateně. Pokrčila jsem rameny, trochu v rozpacích. „Nic. Jen... vy všichni jste takoví... soustředění. To je v pořádku. Koukejte dál.“ Často jsem říkala věci bez přemýšlení a věděla jsem, že je štve, když se stáhnu do sebe. Vyměnili si několik zmatených pohledů, než se zase opřeli do sedadel. „Mimochodem, Aeliano, ten top ti fakt sekne!“ řekl Killian provokativním hlasem. Snažil se mě zase vtáhnout do hovoru, vyvolat reakci. Zvedla jsem na něj obočí. Měla jsem na sobě černý crop top, který odhaloval dost kůže. Na své postavě jsem tvrdě pracovala a navzdory problémům se zrakem jsem se za své tělo nestyděla. Měla jsem křivky – prsa i zadek – a nevadilo mi je vystavit. „Hej, neokukuj ji,“ vyštěkl Kaelen a zamračil se na můj výběr oblečení. „Ale sklapni, Kaelene. Vypadá skvěle,“ zastala se mě Sloane a mrkla na mě. „Aeliano...“ zaškemral Killian a čekal na mou odpověď. „Nezačínej s tím ‚Aeliano‘. Poraď si sám,“ řekla jsem samolibě a obrátila pozornost zpět k plátnu. Ale jak film pokračoval, vzduch v kině začal působit těžce. Bylo tam příliš ticho, příliš nehybně. V mých útrobách se začal ozývat neklid – nebyl to můj lidský instinkt, ale můj vlk. Přecházela sem a tam, srst se jí ježila z důvodu, který jsem nedokázala určit. Pocítila jsem náhlou, zoufalou touhu po čerstvém vzduchu. Stěny jako by se na mě začaly tlačit. „Půjdu ven,“ zašeptala jsem a vstala. Okamžitě všichni tři vstali, jako by byli synchronizovaní. Zasténala jsem, znovu jsem pocítila záblesk podráždění. „Sama,“ zdůraznila jsem a každému z nich se podívala do očí. „Stejně musím na záchod,“ zalhala Sloane a vykročila do uličky. „Ne. Nemusíš,“ řekla jsem pevně. „Vidím ty malá světýlka na podlaze. V pětimetrové chodbě se neztratím, Sloane.“ „Doprovodím tě,“ řekl Kaelen hlasem, který nepřipouštěl odpor. Chytil mě za ruku, stisk byl pevný, ale opatrný. Byl jediný, komu bylo jedno, jestli mě naštve; jeho potřeba mě chránit vždycky převážila nad mou potřebou nezávislosti. Vedl mě temným kinem, jeho zrak Alfy prořezával šero jako baterka. S lehkostí se vyhýbal schodům i lidem a táhl mě za sebou. Když jsme došli k těžkým dveřím sálu, konečně mě pustil. „Ozvi se mi telepaticky, až se budeš vracet, jasné? Jen tak se tam netoulej,“ přikázal. „Fajn,“ odsekla jsem. Samozřejmě jsem to neměla v úmyslu. Nenáviděla jsem, když se se mnou zacházelo jako s křehkou panenkou. Vyrazila jsem k lobby, mým pravým kotníkem vystřelila k hnutému koleni známá křeč fantomové bolesti. Bylo to staré zranění, připomínka doby, kdy jsem se pokoušela utíkat ve tmě a selhala. *‚Mám tě rád, Aeliano,‘* ozval se mi v hlavě Kaelenův hlas, tichý a upřímný skrze pouto mysli. Můj vztek se okamžitě vypařil. Povzdychla jsem si a na vteřinu opřela hlavu o chladné dlaždice stěny chodby. *‚Taky tě mám ráda, Kaelene.‘* Naoko jsem šla k toaletám, věděla jsem, že mě pravděpodobně sleduje ode dveří. Jakmile jsem byla uvnitř, stoupla jsem si před zrcadlo a zírala na svůj odraz. Viděla jsem mladou ženu s vysokými, ostře řezanými lícními kostmi a hranatou čelistí, která vypovídala o jejím původu. Rty jsem měla plné, vlasy jako dlouhý, pískový vodopád. Ale byly to mé oči, které mě vždycky upoutaly – ta šalvějově zelená s modrým prstencem, dokonalá směs mých rodičů. V jasném zářivkovém světle koupelny vypadaly tak normálně. Nevypadaly rozbitě. Pár minut jsem počkala a nechala neklid odeznít, ale neodešel. Pokud něco, můj vlk byl čím dál hlasitější. Chtěla ven. Chtěla být pod širým nebem. Odešla jsem z toalet, ale místo zpět do sálu jsem protlačila těžké skleněné dveře vedoucí na parkoviště. Vzduch venku byl teď chladnější, vlhkost dne vystřídal svěží večerní vánek. Můj vlk se trochu uklidnil, když nás zasáhl vítr, ale stále byl ve střehu, vnitřní uši nastražené. *‚Proč?‘* zeptala jsem se jí. Nemluvila ve slovech – nebyla ten typ vlka – ale posílala mi záblesky emocí. Naléhavost. Pocit něčeho „jiného“. Pokračovala jsem v chůzi, jasná, neonově osvětlená fasáda kina se stávala jen září v mém periferním vidění. Zdravý rozum na mě křičel, ať se zastavím. Znala jsem své limity. Věděla jsem, že čím dál budu od světel, tím zranitelnější budu. Udělala jsem to už dřív – poslechla rozmar a skončila v příkopu nebo hůř – ale dnešní noc mi připadala jiná. Teď jsem měla svého vlka. Byla jsem silnější, rychlejší. I když jsem neviděla, ona cítila. Parkoviště bylo skoro prázdné, asfalt vyzařoval poslední zbytky denního tepla. Došla jsem k okraji, kde se štěrk setkával s trávou, stíny okolních stromů se natahovaly jako dlouhé, temné prsty. A pak, bez varování, svět zemřel. Hukot klimatizace kina, neonové nápisy, pouliční osvětlení – všechno v jediném okamžiku zmizelo. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Došlo k totálnímu výpadku proudu. Srdce mi vynechalo úder a pak se mi rozbušilo v hrudi. Otočila jsem se, ale nebylo „kam“. Byla tam černočerná tma. Nebyla to ta měkká tma ložnice, ale hustá, olejovitá temnota, která jako by pohlcovala samotný vzduch. *‚Nemyslím si, že to byl dobrý nápad,‘* zašeptala jsem svému vlkovi. Neodpověděla; byla jako přimrazená, její smysly se upnuly na něco, co jsem nedokázala vnímat. *‚Aeliano!‘* vybuchl mi v hlavě Kaelenův hlas, v němž byla cítit panika, jakou jsem u něj málokdy slyšela. *‚Aeliano, kde jsi? Vypadl proud.‘* Snažila jsem se skrze spojení znít klidně. *‚Klid, jsem v bezpečí. Jsem jen na parkovišti. Zůstanu přesně tady, dokud se světla nerozsvítí. Nechoď sem, ať o mě nezakopneš.‘* *‚Zůstaň na místě. Sloane tě jde hledat,‘* odpověděl mi a jeho mentální tón byl zběsilý. Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že Sloane vyrazí, ale v téhle tmě budou i vlkodlačí oči chvíli bojovat, než se přizpůsobí náhlé totální ztrátě světla. Stála jsem naprosto bez hnutí, ruce před sebou jako slepá žena. Čekala jsem na známý hukot záložních generátorů nebo záblesk baterky. Ale pak jsem to uslyšela. Nebylo to zavrčení, které bych znala. Nebylo to hluboké hrdelní bručení vlka ani vrčení toulavého psa. Bylo to nadpozemské, pískavé zavrčení – zvuk, který vibroval ve vzduchu a jako by mi rezonoval až v kostech. Znělo to, jako když se vzduch tlačí skrze zubatou, dutou trubku. Má krev se změnila v led. Ucítila jsem pohyb vzduchu za sebou – závan větru, který nebyl vánkem. Byl to pohyb něčeho velkého, něčeho dravého. Bylo to blízko. Tak blízko, že jsem cítila jeho žár, i když jsem neviděla ani jediný chlup na jeho těle. Zmocnil se mě prvotní, prastarý strach. Můj vlk nechtěl bojovat; chtěl utéct. Nečekala jsem na Sloane. Nečekala jsem na Kaelena. Dokonce jsem ani nepřemýšlela. Otočila jsem se a vyrazila do prázdna, nohy mi kmitaly, jak jsem slepě běžela do absolutní temnoty, zatímco zvuk toho pískavého vrčení se za mnou rychle blížil. Král Lycanů POHLED: Viktor Pach sexu byl tak hustý, že se jím dalo dusit – dusivá směs potu, ženského horka a přetrvávajícího pižma mého vlastního vyvrcholení. Na zmačkaném hedvábném povlečení byly ty dvě vlkodlačice, se kterými jsem právě skončil, propletené dohromady, jejich údy byly v šeru bledé a kluzké. Pořád se ještě vzpamatovávaly z extáze, líbaly se s bezdechým sténáním, zatímco já jsem seděl na kraji matrace, naprosto odtažitý. Necítil jsem nic než mírnou vlhkost své kůže a známé, duté bušení svého tepu. Sáhl jsem pro krabičku na nočním stolku, vytáhl cigaretu a zapálil si. První šluk mě zasáhl v krku suchým, uspokojivým žárem. Neohlédl jsem se na ně. Jedna byla Omega ze sousední smečky, druhá znuděná manželka nějakého Bety, která hledala něco, co jí manžel nemohl poskytnout. Pro mě to byla jen těla – kanály pro fyzickou potřebu. Příštích osmačtyřicet hodin nebudou schopné normálně chodit; byl jsem brutální, vrážel jsem do nich svůj penis, dokud nekřičely, ale přesně pro to si přišly. Splnily svůj účel a teď mě jejich přítomnost jen dráždila. Ženské jsou všechny stejné, jakmile zhasnou světla. Ošukám je, vyždímám a jdu dál. Je mi třicet čtyři let. Ve světě vlkodlaků to ze mě dělá anomálii – krále bez královny, mocného samce bez družky. Většina mužů v mém věku by šílela a škrábala nehty do zdí v zoufalém hledání své „druhé poloviny“. Já ne. Jsem rád, že mě měsíční bohyně vynechala. Nejsem materiál na partnera. Jsem pokřivená hříčka přírody, Lykan, jehož krev je chladnější než krev jakéhokoli vlka. Možná proto, že nejsem standardní vlkodlak, jsem nedostal spřízněnou duši. Je to šestnáct let od mé první proměny a já jsem přijal to ticho ve své duši. Vlastně mu dávám přednost. Znamená to, že můžu mít sto žen, tisíc, a nikdy se nemusím žádné zodpovídat. Nemusím se potýkat s tím dusivým poutem, sdílenými emocemi nebo zranitelností „spřízněné duše“. Viděl jsem Alfy, muže, kteří by dokázali bez mrknutí oka vytrhnout jinému hrdlo, jak padají na kolena a pláčou, jen aby potěšili ženu. Měknou. Stávají se terčem. Nemám žádné zasrané srdce a ani ho nechci. Můj život je postaven na izolaci a přesně tak mi to vyhovuje. Lidé nazývají můj stav bez družky prokletím; já tomu říkám taktická výhoda. Žádná fena, která by mi míchala hlavu, žádná „Luna“, kterou bych musel chránit. Jediná věc, kterou potřebuji uspokojit, je biologický pud mezi mýma nohama, a o dobrovolnice pro postel krále Lykanů není nikdy nouze. Vstal jsem, cigaretu stále sevřenou mezi rty, a zamířil do koupelny. Neobtěžoval jsem se svítit. Moje oči se už dávno přizpůsobily a měnily stíny v odstíny šedé a stříbrné. Odhodil jsem nedopalek do koše a vstoupil do sprchy, otočil kohoutkem, dokud se na mě nespustil ledový, pálivý proud vody. Chlad mi nevadil. Stejně jako horko. Většinu času jsem necítil skoro nic. Jak léta plynula, zdálo se, že lidská část ve mně ustupuje a zanechává za sebou zvířecí jádro, které se cítilo skutečně naživu, jen když jsem způsoboval bolest nebo bral život. Miloval jsem lov. Miloval jsem ten okamžik, kdy si predátor uvědomil, že se stal kořistí. Mým jediným účelem na tomto světě bylo fungovat jako nejvyšší uklízeč, vymetat ze země magický odpad, se kterým si běžní vlci neporadili. Právě jsem si mydlil ramena, když mi v zadní části mysli rozkvetl známý tlak. Telepatické spojení. *‚Alfo. Máme polohu.‘* Byl to Torsten, můj Beta. Sám byl Alfou, narozeným, aby vedl smečku na severu, ale zřekl se titulu, aby mohl sloužit pode mnou. Byl to nejbližší člověk, kterého jsem měl k příteli, hlavně proto, že věděl, kdy držet hubu a jak zabíjet. *‚Kde?‘* vyslal jsem zpět, můj hlas se ozýval v mentálním prázdnu. *‚Míří k Birminghamu. Pokud vyrazíme hned, můžeme je zachytit.‘* *‚Buď připraven za deset minut,‘* přikázal jsem. Ukončil jsem spojení, vystoupil ze sprchy a popadl ručník. V koutku úst mi zacukal úšklebek bez špetky humoru. Birmingham. To bylo přímo na hranici Evaricova území. Alfa Evaric ze smečky Karmínového úplňku – muž, který seděl v mé radě, ale s radostí by mi vrazil stříbrnou čepel do zad, kdyby si myslel, že ten pokus přežije. Byl jen o šest let starší než já, ale nosil se s arogancí, která si přímo říkala o to, aby byla zlomena. Měl jsem v plánu navštívit jeho smečku zítra kvůli formální inspekci, ale proč čekat? Nasrat ho znělo jako dokonalý způsob, jak strávit úterní noc. *‚Torstene,‘* zavolal jsem znovu. *‚Ano, Alfo?‘* *‚Řekni Evaricovi, že přijedeme dnes v noci. Ne zítra. Řekni mu, že tam budeme za pár hodin a můžou si hrát na hostitele. Mám náladu na půlnoční proběhnutí.‘* Vrátil jsem se do ložnice pro telefon. Jedna z vlkodlačic se právě posadila, tiskla si hedvábné prostěradlo k hrudi a její oči byly široké a plné naděje. „Alfo...“ začala tichým, žadonivým zavrněním. Ani jsem se na ni nepodíval. Popadl jsem telefon, natáhl si pár nadměrných, plandavých cargo šortek – ten druh, který se při částečné proměně neroztrhne – a vyšel ze dveří. Nikdy jsem vlastně nevstoupil na území Karmínového úplňku. Evaric obvykle jezdil za mnou na schůzky. Bude zajímavé sledovat, jak vede své malé království. Lidé říkali, že má nejsilnější smečku v regionu, což mě rozesmálo. Moje smečka, Noční slídilové, nefungovala podle tradičního „rodinného“ modelu. Byli jsme smečkou válečníků, ručně vybraných z celého světa pro svou sílu a nedostatek sentimentality. Byli jsme Královskou smečkou, elitní gardou nadpřirozeného světa. Svou pozici jsem si vzal silou před osmi lety a donutil každého Alfu, který mi stál v cestě, aby se podrobil, dokud neuznali lykanskou krev za to, co byla: za královskou krev. Každá smečka je pod mou vládou ve větším bezpečí, ať už si to chtějí přiznat nebo ne. Nevinní vlci nejsou masakrováni, když jsem poblíž. Pokud Alfa vybočí z řady, já jsem ten, kdo s ním skoncuje. Ale v poslední době hrozby nepředstavovali jen vlci samotáři. Ze stínů se začalo plazit něco temnějšího. Wendigové – vlci, kteří podlehli nejvyššímu tabu, pojídání masa vlastního druhu, dokud neztratili lidskost a nezměnili se ve vyzáblá, pískající monstra. A pak jsou tu Manananggalové, ty hnusné, upírům podobné baby, které oddělují své trupy, aby lovily děti a těhotné ženy. Tyhle věci nejsou přirozené. Jsou zrozeny z temné magie, z nákazy, která se šíří už šestnáct let. Sledoval jsem zdroj, šel po stopách, ale architekt tohoto chaosu je chytrý. Zůstává ve stínu a nechává své zrůdy dělat špinavou práci. Jen ta myšlenka mi rozpěnila krev, má lykanská stránka zavrčela touhou po hrdle, které by mohla rozervat. Když jsem dorazil na nádvoří, moji čtyři elitní válečníci už čekali. Neřekl jsem ani slovo. Prostě jsem nechal proměnu, aby mě ovládla. Proměna Lykana není jako proměna vlkodlaka. Je násilnější, živelnější. Cítil jsem, jak se mi žebra lámou a prodlužují, páteř praská jako bič, jak se prohýbá. Svaly se napjaly a potrhaly, aby se znovu sestavily do něčeho hustšího a silnějšího. Bolest byla ostrý, elektrický výboj, který byl lepší než jakákoli droga. Křuplo mi v krku, cítil jsem, jak mi podél páteře raší hustá černá srst, a pak jsem byl na čtyřech. Byl jsem mohutná, stínově černá bestie, lehce dvojnásobné velikosti standardního vlka. Oči mi planuly predátorskou červení. S odfrknutím horkého dechu jsem vyrazil a čtyři válečníci se hnali za mnou. Byl jsem rychlejší než oni – mnohem rychlejší. Nechal jsem vítr, aby mi šlehal srstí, rytmus mých tlap dopadajících na zem mě uklidňoval. Celé měsíce jsem Wendiga neviděl, ticho, které mi svíralo vnitřnosti. Obvykle když věci utichnou, znamená to, že se blíží něco většího. Ale tenhle byl spatřen, jak se pohybuje na jih, a já jsem nehodlal dopustit, aby prošel mým územím. Chtěl jsem ho chytit, abych zjistil, jestli z té bezduché bestie dokážu vytáhnout nějaké informace, ale věděl jsem, jak to skončí. Vždycky jsem je nakonec roztrhal na kusy. Měsíc byl vysoko a v úplňku, jeho světlo se rozlévalo po krajině jako tekuté stříbro. Cítil jsem příval moci, který s nocí vždy přicházel. Byl jsem černou šmouhou mezi stromy, noční můrou z masa a kostí, která se každým skokem blížila k Birminghamu. Dvě hodiny ostrého běhu uplynuly. Obešli jsme hlavní město a kopírovali hranice smečky Karmínového úplňku. Najednou mě zasáhl pach. Byl ostrý, jako shnilé maso smíchané s ozónem blížící se bouře. Wendigo. Zpomalil jsem, nos mi cukal, jak jsem sledoval stopu. Mířila ke shluku světel na obzoru. Zamračil jsem se, má vnitřní bestie nervózně přecházela. Wendigové se obvykle drželi v hlubokých lesích, ve stínech, kde mohli ulovit osamělé cestovatele. Tenhle mířil přímo do obydlené oblasti. S trhnutím jsem si uvědomil, že jsme na okraji Stratfordu nad Avonou. Turistické město. Plné lidí. A co je důležitější, plné vlků, kteří žijí mezi nimi. Něco nebylo v pořádku. Pach byl nepravidelný, kličkoval. Lovil snad někoho konkrétního? Na okraji lesa jsem se proměnil zpět do lidské podoby, přechod byl plynulý a tichý. Utáhl jsem si šňůrku u šortek, hruď se mi po běhu mírně zvedala. Noční vzduch byl chladný, ale já vyzařoval teplo. Město bylo tiché, pouliční lampy vrhaly na chodník dlouhé oranžové záře. Držel jsem se ve stínech, smysly vybičované na maximum. Pach sílil, ale ten tvor byl rychlý. Hrál si se mnou, proplétal se uličkami a za budovami. Vzhlédl jsem. Nad ulicí se křížila síť elektrických drátů, bzučících energií. Na tváři se mi rozlil chladný, predátorský úšklebek. Ta věc si chce hrát na schovávanou? Fajn. Změním pravidla hry. Přikrčil jsem se a pak se s výbušnou silou Lykana vymrštil vzhůru. Prsty se mi prodloužily do drápů, ostrých a tvrdých jako železo. Jednou rukou jsem zachytil hlavní elektrické vedení a trhl. Jiskry vybuchly v prudkém modrobílém dešti, tančily mi po kůži a na zlomek vteřiny osvítily uličku. Potom, po sérii hlasitých ran a bzučení umírajících transformátorů, se celý blok ponořil do tmy. Pouliční lampy zablikaly a zhasly. Neonové nápisy ve výlohách obchodů zčernaly. Ticho, které následovalo, bylo těžké, přerušované jen vzdáleným, zběsilým bušením srdcí lidí v jejich domovech. Pak jsem to uslyšel z temnoty nedalekého parkoviště. Nízké, pískavé zavrčení. Byl to drásavý, nadpozemský zvuk, jako vítr hnaný rozbitou trubkou. Oči mi rudě zasvítily a prořízly černočernou tmu, jako by bylo poledne. Teď už jsem viděl siluetu té bestie – vyzáblou, protáhlou hrůzu krčící se u okraje parkoviště u kina. Vycenil jsem zuby v tichém zavrčení. „Hra začíná, hajzle,“ zašeptal jsem do prázdna. Vystoupil jsem ze stínů, svaly napjaté k zabití. Temnota teď patřila mně a lov oficiálně začal. Divoký spasitel POHLED: Aeliana Temnota byla absolutní. V jednu vteřinu pouliční lampy vrhaly svou známou oranžovou záři na dlažbu Stratfordu nad Avonou a v další svět prostě přestal existovat. Každá žárovka, každý neonový nápis, každý bzučící transformátor v tu ránu zhasl. Nebyl to jen výpadek proudu; bylo to, jako by na město dopadla tíha dravce a udusila veškeré světlo. Nezastavovala jsem se, abych přemýšlela proč. Ta věc za mnou tam pořád byla, její dech byl drásavý, pískavý zvuk, který mi drásal nervy. Proměnila jsem se uprostřed běhu; přechod ze dvou nohou na čtyři býval obvykle plynulý a ladný. Ale náhlá černočerná prázdnota roztočila můj vnitřní kompas v nekontrolované spirále. Drápy jsem šmátrala po asfaltu, svaly se mi napínaly, jak jsem se snažila zrychlit. Měla jsem být jen černou šmouhou v noci, nebo jsem tak aspoň měla působit, ale můj pravý kotník vypověděl službu s odporným, mokrým lupnutím. Nohou mi vystřelil výkřik odporu a já zavrávorala, čenichem jsem tvrdě narazila do země. Bolest vzplanula, oslepující a bílá. Drápala jsem se, abych se znovu postavila na nohy, ale ten tvor už tam byl. Neviděla jsem ho, ale cítila jsem ho – hnusný, hnilobný pach, ze kterého se mi zvedal žaludek. Nebyl to vlk samotář. Tenhle pach byl cizí, jako něco vytaženého z mělkého hrobu a politého ozónem. Můj instinkt na mě křičel, ať se otočím, ať čelím hrozbě, ale můj zrak byl v tomhle nepřirozeném šeru k ničemu. Narazila jsem do cihlové zdi, drsný povrch mi odřel srst. Zavrčela jsem, bylo to nízké, hrdelní chvění v hrudi, a slepě jsem sekla kolem sebe. Drápy nezasáhly nic než vzduch. Než jsem stačila znovu zaujmout postoj, narazila do mě jakási váha a srazila mě zpět na studenou zem. Cítila jsem, jak se nade mnou vznáší a větří. Jeho dech byl horký a páchl rozkladem. Na jeden děsivý úder srdce jsem si pomyslela, že je jen zvědavý, že mě třeba nezabije. Pletla jsem se. V krku mi vybuchla pálivá, lokalizovaná agónie. Zuby – dlouhé, ostré a rozhodně ne vlkodlačí – se zaryly hluboko do svalu u ramene. Vydala jsem vytí, které prořízlo tichou ulici, zvuk čisté, nefalšované bolesti. Rána pálila toxickým žárem a já cítila, jak se mi tělo kroutí, což mě nutilo k proměně zpět do lidské podoby, jak trauma přemohlo mého vlka. Rameno jsem měla v jednom ohni a zároveň v ledu, bolest vystřelovala do celé paže, až mi znecitlivěly prsty. *Kaelene,* zavolala jsem skrze telepatické spojení, můj mentální hlas byl jen roztříštěným šeptem. *Pomoz mi.* Byla jsem vyčerpaná, síla ze mě odtékala do asfaltu spolu s krví. Sbalila jsem se do klubíčka, ruce zkřížené na prsou a čekala na poslední ránu. Pak noc roztříštil řev. Nebylo to vlkodlačí zavrčení. Bylo to hlubší, prvotnější – zvuk, který v sobě nesl váhu prastaré moci. Uslyšela jsem těžký dopad, jak něco mohutného narazilo do mého útočníka. Tlak na mé tělo zmizel. Ležela jsem tam ve tmě, svírala si krvácející krk a poslouchala ten nejbrutálnější zápas, jaký jsem kdy slyšela. Ozývalo se nechutné praskání lámaných kostí, mokré trhání masa a série divokých, hrdelních zavrčení. Pach čerstvé, kovové krve brzy přebil hnilobu toho tvora. Potom, stejně rychle jako to začalo, násilí ustalo. Do uličky se vrátilo ticho. Pokusila jsem se posadit, ale zatočila se mi hlava. Krk a rameno mě pálily, jako by mi je cejchovali rozžhaveným železem. „Kaelene?“ vydechla jsem tentokrát nahlas, hlas mi byl sotva slyšet. Přiblížily se kroky. Pomalé, rozvážné a těžké. Napjala jsem se, srdce mi bušilo do žeber, ale pak mě zasáhl nový pach. Byl ohromující a prorážel krev i tmu. Dřevo. Kouř. Těžké, omamné mužské pižmo. Byl to pach, který působil jako fyzický dotek, něco tak hluboce mužného a příjemného, že jsem se přistihla, jak si navzdory té agónii olizuji rty. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se. Snažila jsem se znít vyrovnaně, jako dcera Alfy, ale můj hlas byl slabý a roztřesený. „Někdo, kdo tě sakra zachránil, štěně,“ odpověděl hlas. Byl to ten nejlahodnější zvuk, jaký jsem kdy slyšela – drsný, hluboký a s chraplavou autoritou, z níž mi brněla kůže. Srdce mi vynechalo úder, ne ze strachu, ale kvůli náhlému, nevysvětlitelnému elektrickému výboji. „Aeliano!“ Kouzlo bylo zlomeno Sloaniným zběsilým výkřikem. Uslyšela jsem zvuk několika párů nohou běžících směrem k nám. „Aeliano, kde jsi?“ Cizinec nezůstal. Ucítila jsem závan vzduchu, jak se pohnul, přízračná přítomnost mizící zpět do stínů. Chtěla jsem se po něm natáhnout, říct mu, ať zůstane, ale byl pryč, než jsem stačila mrknout. „Hej! Co to sakra...“ ozval se Killianův hlas, plný zmatku. „Sakra, Aeliano!“ Kaelen byl najednou u mě a klesl na kolena. Cítila jsem, jak si strhává tričko, látka byla hřejivá, když ji přehodil přes mé třesoucí se, nahé tělo. Se zoufalstvím, ze kterého mi došlo, jak zle musím vypadat, mě nabral do náruče. „Je zraněná. Bože, je tu tolik krve,“ řekla Sloane a její hlas přešel do panického tremola. „Jsem v pohodě,“ lhala jsem a hlava mi klesla na Kaelenovu nahou hruď. Zněla jsem nejslaběji, co jsem kdy v životě zněla. „Co to bylo sakra za věc?“ zeptala se Sloane a zadrhl se jí dech. Kaelen neodpověděl. Už byl v pohybu a nesl mě k autu. Ucítila jsem kůži zadního sedadla, když mě tam položil, a Sloane vklouzla vedle mě a vzala mě do náruče, aby mě udržela vzpřímeně. „Něco mě honilo... a někdo mě zachránil,“ zamumlala jsem. Moje mysl byla stále vězněm té uličky, přehrávala si vibrace toho hlubokého, drsného hlasu. Při vzpomínce na něj se mi sevřel žaludek. „No, ať to byl kdokoli, byl sakra rychlej,“ řekl Killian z místa řidiče a zařadil rychlost. „Popadl tu věc a prostě... zmizel ve vzduchu.“ Cesta zpět k sídlu smečky byla jen šmouhou míjejících pouličních lamp. Zdálo se, že výpadek proudu zasáhl jen oblast u kina; zbytek města stále zářil normálností, která působila až urážlivě. Zírala jsem z okna, ruku přitisknutou na provizorní obvaz, který mi Kaelen uvázal kolem krku. „Dostaň mě do mé ložnice, Kaelene,“ řekla jsem, když jsme se blížili k branám území. „A neříkej o tomhle mámě ani tátovi. Prosím.“ „Musí tě prohlédnout smečkový lékař, Aeliano,“ řekl Kaelen stroze, klouby na volantu mu zbělely. „Varuju tě, Kaelene. Aspoň jednou mě poslechni. Nechci, aby nade mnou kroužili. Nechci, aby mě takhle viděli,“ vyštěkla jsem a ta námaha mi rozbušila bolest v rameni. „Má tak trochu pravdu,“ přidala se Sloane, i když její hlas byl stále tichý. „Strýček Varic ti doslova utrhne koule, až zjistí, že jsi ji nechal kousnout, když jsi na ni měl dávat pozor. Zamkne ji do věže a už ji nikdy nepustí ven.“ Kaelen a Killian si vyměnili pohled v neustále se měnícím odrazu zpětného zrcátka. Oba v tom viděli pravdu. Náš otec byl definicí přehnaně ochranitelského Alfy a moje matka byla stejně neústupná. „Fajn,“ povzdychl si Kaelen a ramena mu poklesla. „Ale tu ránu si musíš pořádně vyčistit.“ „Já to udělám,“ řekla okamžitě Sloane. „Zůstanu u ní přes noc. Kdyby dostala horečku nebo kdyby to vypadalo na infekci, dám vám vědět.“ „Vždyť se ani neumíš telepaticky spojit,“ poznamenal Kaelen a tón se mu vrátil k obvyklému bratrskému popichování. Sloane se natáhla dopředu a cvrnkla ho do zátylku. „Mám nohy, ty tupče! Můžu dojít do tvýho pokoje. Nežiješ přece na druhým konci území.“ „Dobrý, dobrý, klid, prcku!“ Nechala jsem oči zavřené a přestala vnímat jejich hašteření. Dnešní noc byla katastrofa. Měla jsem dokázat, že se o sebe umím postarat, a místo toho mě nesou domů v bratrově tričku poté, co mě zachránil cizinec, který si o mně myslel, že jsem jen „štěně“. Podařilo se nám vplížit do domu bočním vchodem. S úlevou jsem zjistila, že na chodbě je klid. Máma s tátou už byli ve svém křídle a jak je znám, nespali. Jejich pouto bylo legendární a jejich sexuální apetit zrovna tak. Díky bohyni za zvukotěsné stěny, jinak bych neměla ani chvilku klidu. Kaelen mě vynesl po schodech a opatrně mě položil na postel, než s Killianem odešel. Konečně jsem byla ve svém útočišti. Můj pokoj byl jediným místem, kde jsem se cítila sama sebou, ne jen „chráněnou dcerou Alfy“. Stěny měly texturu matně růžové barvy s jemným třpytem, který zachycoval světlo. Dřevěnou podlahu kryl huňatý růžový koberec a šedobílý nábytek vytvářel jemný kontrast. Nalevo od dveří byl můj čtenářský koutek – police přetékající romány, deníky a mou rozsáhlou sbírkou svíček. Na podlaze jsem měla hromadu polštářů, kde jsem trávila hodiny čtením nebo psaním, schovaná před světem. Naproti posteli stály šatní skříně a můj toaletní stolek. Přes čelo postele a organzové závěsy byla přehozená světelná šňůra a dvě stojací lampy vydávaly teplou, jantarovou záři. V rohu se už točila moje oblíbená lávová lampa se třpytkami. Sloane už měla napilno; vracela se z mé koupelny s miskou teplé vody a antiseptikem. Pořád jsem na sobě měla Kaelenovo nadměrné tričko, látka páchla jím a adrenalinem dnešní noci. „Měli jsme prostě nechat Kaelena, aby tu ránu olízl,“ zamumlala Sloane a začala mi rameno otírat. „Slina Alfy má léčivé účinky, víš přece.“ „Fuj, hnus,“ odsekla jsem a cukla sebou, jak antiseptikum v otevřených ranách po kousnutí zapálilo. „To je až moc intimní. Tebe může lízat, jak chce, ale na mě takhle sahat nebude!“ Sloane se ušklíbla, oči jí zajiskřily. „Ale no tak. Jsem si jistá, že by mu to nevadilo. Celou noc tu brousí, protože tě nechal zranit.“ „Vím, že by mu to nevadilo, ale ne, děkuju. Rodinné hranice existují z nějakého důvodu.“ Sykla jsem, když se pustila do práce. Jakmile byla krev omytá, zkáza byla jasně vidět. Na krku a rameni byly hluboké, zubaté vpichy. Sloanin výraz zvážněl, když přes ty stopy lepila velké náplasti. „Aeliano... tohle nevypadá jako vlkodlačí kousnutí,“ řekla šeptem. „Já vím,“ odpověděla jsem a po páteři mi přeběhl mráz. „Ani to tak neznělo. Bylo to... pískavé. Jako rozbitá trubka.“ „A kdo tě zachránil? Tušíš, kdo to mohl být?“
